"Ty, udělej mi kameny do mého obchůdku, dokázala by jsi to?..."
Všechno začalo otázkou od kamaráda: " Ty, udělej mi kameny do mého obchůdku, dokázala by jsi to ?
Chtěl bych tam nějaké sezení, aby si lidé mohli zkoušet boty a nic se mi nelíbí. Chtěl jsem něco přírodního, opravdové kameny, jenomže ty jsou těžké, uměla by jsi udělat kameny?"
A tak jsem se pustila do práce. Vymodelovala jsem kameny na míru lidskému tělu – malý, střední a velký, symbolicky odrážející členy rodiny: Jeden malý a oblý, jako dítě, druhý větší oválný, jako žena s plochou nahoře, aby se na něj mohlo něco dát, protože žena se o nás stará, nosí jídlo, tak je trochu jako stoleček a třetí největší, muž, symetrický, vlnivý a plný energie.
Tuto rodinku jsme usadili do obchůdku s obuví jako sezení......Netrvalo dlouho a těšila se takové oblibě a pozornosti, že jsem si kameny vypůjčila zpět do ateliéru, abychom na ně mohli udělat formy a vyrobit ještě více takových kamenů co by se dostaly i do dalších interiérů a mohly zkrášlovat naše prostředí. Protože krása a harmonie prostředí je velmi důležitý životní faktor.
Klára Klose
Narodila jsem se v malebném jihomoravském městě Kroměříž v druhé polovině minulého století. Mé rodné, milované město bylo v době mého dětství plné sakrálního umění, ukrytého v kostelech, a komunistických plastik, které neohrabaně napodobovaly Henryho Moora. Moje teta Helena říkala, že jsou ošklivé, zatímco maminka tvrdila, že by s pár úpravami nebyly marné.
Nejvíc mě ale trápilo, že jsem na ně nemohla lézt – bylo mi to zakázáno. Nemohla jsem si je osahat, cítit jejich tvary, fyzicky se s nimi ztotožnit... Možná právě proto jsem se nakonec rozhodla pro sochařství.
Vystudovala jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor keramika, pod vedením profesora Jiřího Vlacha a mistra Vladimíra Groše. Poté jsem pokračovala na Akademii výtvarných umění v Praze, kde jsem v ateliéru profesora Karla Nepraše studovala figurální sochařství. Chtěla jsem tvořit sochy, které lidé mohou vnímat nejen očima, ale i dotekem.
Inspiraci čerpám z každodenního života, především z mezilidských vztahů, na něž nahlížím s humorem. Jsem jako spisovatel, který musí psát, jako hudebník, který musí skládat, jako tanečník, který neodolá pohybu. Všechno, co se děje, je třeba zachytit a uchovat – a já to zaznamenávám do různých materiálů a barev.
Ráda kombinuji různé materiály – hlínu, kov, dřevo, plast. Líbí se mi, když se s plastikami dá hýbat, když obrazy vyzařují radostnou energii, která naplní a zároveň uklidní. Maluji obrazy přímo do interiérů zákazníků, aby souzněly s jejich prostředím, aby ladily barevně i příběhem. Sochy vytvářím i v životní a nadživotní velikosti pro parky a veřejné prostory.
Vzory mé kubistické tvorby? Josef Lada, Karel Čapek, Bohumil Kubišta, Emil Filla, Otto Gutfreund, Karel Nepraš... Hmmm, samí muži. Proto přidávám ještě Camille Claudel a Käthe Kollwitz.